O hľadaní učiteľa a majstra, ktorý nás povedie k múdrosti a slobode

Představ si planetu, jejíž všichni obyvatelé jsou slepí. Koluje mezi nimi mýtus, že je možné vidět, ale nikdo z nich si to neověřil. Jednoho dne se někdo objeví a tvrdí: ‚Já skutečně vidím!‘ Co mohou ostatní dělat? Pouze věřit nebo nevěřit, ale vždy budou lidé, kteří budou vzbuzovat naději. Nezáleží na tom, že „mistr“ je také slepý, velmi snadno dokáže z takové situace těžit.

Padat na kolena před neznámem je vrchol hlouposti. Opice, kterou máme v sobě, touží po tom, aby ji někdo vedl, potřebuje víru v existenci vyšších bytostí, které mohou zázračně vyřešit její problémy. Jsme jako děti, neustále čekáme, že někdo přijde a postará se. Odsud pocházejí kulty, které jsou ve své podstatě formou, jak předat odpovědnost za vlastní růst do cizích rukou.

„Řeknu ti jednu starou známou historku, která je však stále aktuální. Bohové přemýšleli nad tím, kam ukrýt moudrost, aby se jí člověk nemohl zmocnit. Na vrcholky hor? Tam člověk vyšplhá. Na dno oceánu? I tam ji nakonec najde. Do hlubin země, na měsíc, na hvězdy? To všechno bohové zavrhli, protože člověk se jednoho dne dostane i sem. Nakonec se bohové shodli, že nejlepším místem, kde moudrost uschovat, je nitro samotného člověka, protože tam nikdy nebude hledat.“

A co tedy udělal člověk? Místo aby s naprostou otevřeností zkoumal sám sebe, tak se vydal hledat učitele…