Setkání

Kdo jsi?
– Já jsem já. Jak to myslíš?
No, jak se jmenuješ?
– Nijak, proč bych se měl nějak jmenovat?
My se všichni nějak jmenujeme. Jak se tedy oslovujete?
– Prostě o sobě víme, rozpoznáme se už tím, že jsme.
Aha, já se jmenuji František.
– Proč jsi František, já tě vnímám, nemám problém tě poznat.
No nevadí, vítám tě ve svém domě.
– Děkuji, co tím myslíš, tím ve svém?
No že mně patří, vlastním ho, koupil jsem ho.
– Koupil jsi ho?
Ano, zaplatil jsem za něho penězi.
– Co jsou to peníze?
Takové barevné papírky, mají svou hodnotu.
– Takže tvůj dům nepatří vaší planetě?
Ne, patří mně, proč by to mělo patřit planetě? Copak planeta něco vlastní?
– Vlastní? Komu jinému by to mělo patřit. Všechno patří planetě? Vždyť, z čeho jsi to postavil?
Aha, tak my to tady nemáme.
– Takže když něco vezmeš tomu, kdo to vlastní, tak to je v pořádku? Není to krádež?
Krádež? Ne já za to zaplatil.
Penězi.
– No ano.
– A peníze jsou ty papírky?
Ano, to jsem říkal.
– Ale papír pochází ze stromů, jsou jejich. Takže to je taky krádež, ne?
Copak lze stromům něco ukrást?
– No ano, to je přece logické. Vy nejste stromy. Kdybyste platili svými kostmi, tak by to krádež nebyla.
Dobře, takže když zabijeme zvíře a sníme ho, tak je to taky krádež?
– To je ještě horší, berete život, který jste nedali. Ale asi to tady máte tak nastavené, zvíře tak jako tak zemře, takže uplatňujete právo silnějšího.
– A vy je lovíte?
Ne, my je máme zavřené v klecích.
– Proč je máte zavřené v klecích?
No, protože lovit je by bylo obtížné.
– Tím jim ale berete svobodu.
Jakou svobodu?
– Všichni živí tvorové touží po svobodě. Vy taky.
– Proč jim berete svobodu? Nevlastníte je.
No vidíš, tak proč bychom nemohli něco vlastnit?
– Protože to není vaše, patří to všem. Všichni jsou vlastníci, tedy spíše uživatelé. Vlastníte planetu a planeta vlastní vás. Je v tom vzájemná symbióza.
U vás nevlastníte?
– Ne, my vlastnictví neznáme. My jsme vlastněni naší planetou a vzájemně si sloužíme. Planeta jsou naše rodiče, oni dávají nám, vychovávají nás a my ji za to milujeme a staráme se o ni.
To nechápu, planeta přece nejste vy.
– Ne, jsme její děti.
My to tak nemáme, my máme jen svoje děti a vlastníme své věci.
– My také máme děti, ale nevlastníme něco, co není naše. Jen o sobě si můžeme myslet, že se vlastníme, a protože nikdo jiný v tom není zahrnutý, tak takové přesvědčení nedává smysl.
Máš tam u vás taky rodinu. Já mám rodinu.
– Ne, my rodiny nemáme. Samozřejmě žijeme s některými v úzkém svazku, ale my všichni jsme rodina.
Takže i ti, které neznáš jsou tvoje rodina?
– Ano, a jak by to mělo být jinak? Jsme stejného druhu, jediné, k čemu nedošlo je, že se tak dobře neznáme. To ale nic nemění na přirozeném potenciálu naší stejnosti.
To my se rozlišujeme. Bohatý, chudý, bílý, černý, vlastní, cizí.
– To mně ale nedává žádný smysl. Bohatý bere chudému co je společné, co mu také patří. Barevnost kůže je jen vizuální odlišnost stejného druhu a vlastní neznamená přece jen to, že s ním trávíš více času.
– Proč všechno tak odlišujete?
Já nevím, tak to máme nastaveno.
– Kdo to nastavil? To jsi tak nastavil ty?
Já? Ne, to už bylo tak nastavené.
– Proč se podle toho řídíš?
Podle toho se řídí všichni.
– Ty děláš jen to, co dělají všichni ostatní?
Ne, já jsem samostatný.
– Jak můžeš být samostatný, svobodný, když děláš jen to, co dělají ti ostatní?
A co mám dělat?
– No, prostě používej logiku. Nic nevlastníš, rozdíl mezi lidmi není žádný, vše patří planetě a všem, starej se o přírodu, která tě udržuje při životě, nedrancuj její zdroje, které nejde nahradit.
Proč bych to dělal? Nikdo jiný to taky nedělá.
– Potom ale nejsi svobodný a neřídíš se logikou.
Nebuď drzý zelenáči.
– Promiň, jestli jsem tě rozrušil. Jen si povídáme.
Omlouvám se, už se ale prosím na nic neptej.
A máte tam u vás hezké kočky?
– Kočky?
No ženy, buchty.
– Ano, máme tam družky.
A ty máš družku, je hezká?
– Co máš na mysli tím, máš?
No, jestli máš družku?
– Ne, my nikoho nevlastníme. Družky si sami vybírají druha a pokud druh souhlasí a milují se, přivedou na planetu nový život.
Takže to je tvoje manželka.
– Co je to manželka?
No, manželka je tvoje družka, patří ti.
– Ale my nikoho nevlastníme, jsme spolu dobrovolně když oba po sobě toužíme. Nemusí to být navždy.
Aha, to my máme manželky a jsou naše.
– Jak můžou být vaše? Vy jste je stvořili?
Ne, ale oddali nás.
– Kdo vás oddal?
No starosta.
– Co ten s tím má společného?
Je tím pověřen státem.
– Co je to stát?
To je území, které je ohraničeno hranicemi.
– Tomu nerozumím, k čemu to je?
No … já nevím k čemu to je, ale je to území, na kterém žijeme a kde jsme se narodili.
– Narodili jste se na planetě, proč je potřeba vytyčovat nějaké hranice?
No já nevím, prostě to tak je.
– Aha. K čemu je to dobré?
Prostě to tak je.
Hele, nechtěl bys už odletět k vám zpátky? Bolí mě z tebe hlava.
– Co se stalo?
Stalo se to, že mně lezeš na nervy ty zelená příšero.