Setkání

Kdo jsi?
– Já jsem já. Jak to myslíš?
No, jak se jmenuješ?
– Nijak, proč bych se měl nějak jmenovat?
My se všichni nějak jmenujeme. Jak se tedy oslovujete?
– Prostě o sobě víme, rozpoznáme se už tím, že jsme.
Aha, já se jmenuji František.
– Proč jsi František, já tě vnímám, nemám problém tě poznat.
No nevadí, vítám tě ve svém domě.
– Děkuji, co tím myslíš, tím ve svém?
No že mně patří, vlastním ho, koupil jsem ho.
– Koupil jsi ho?
Ano, zaplatil jsem za něho penězi.
– Co jsou to peníze?
Takové barevné papírky, mají svou hodnotu.
– Takže tvůj dům nepatří vaší planetě?
Ne, patří mně, proč by to mělo patřit planetě? Copak planeta něco vlastní?
– Vlastní? Komu jinému by to mělo patřit. Všechno patří planetě? Vždyť, z čeho jsi to postavil?
Aha, tak my to tady nemáme.
– Takže když něco vezmeš tomu, kdo to vlastní, tak to je v pořádku? Není to krádež?
Krádež? Ne já za to zaplatil.
Penězi.
– No ano.
– A peníze jsou ty papírky?
Ano, to jsem říkal.
– Ale papír pochází ze stromů, jsou jejich. Takže to je taky krádež, ne?
Copak lze stromům něco ukrást?
– No ano, to je přece logické. Vy nejste stromy. Kdybyste platili svými kostmi, tak by to krádež nebyla.
Dobře, takže když zabijeme zvíře a sníme ho, tak je to taky krádež?
– To je ještě horší, berete život, který jste nedali. Ale asi to tady máte tak nastavené, zvíře tak jako tak zemře, takže uplatňujete právo silnějšího.
– A vy je lovíte?
Ne, my je máme zavřené v klecích.
– Proč je máte zavřené v klecích?
No, protože lovit je by bylo obtížné.
– Tím jim ale berete svobodu.
Jakou svobodu?
– Všichni živí tvorové touží po svobodě. Vy taky.
– Proč jim berete svobodu? Nevlastníte je.
No vidíš, tak proč bychom nemohli něco vlastnit?
– Protože to není vaše, patří to všem. Všichni jsou vlastníci, tedy spíše uživatelé. Vlastníte planetu a planeta vlastní vás. Je v tom vzájemná symbióza.
U vás nevlastníte?
– Ne, my vlastnictví neznáme. My jsme vlastněni naší planetou a vzájemně si sloužíme. Planeta jsou naše rodiče, oni dávají nám, vychovávají nás a my ji za to milujeme a staráme se o ni.
To nechápu, planeta přece nejste vy.
– Ne, jsme její děti.
My to tak nemáme, my máme jen svoje děti a vlastníme své věci.
– My také máme děti, ale nevlastníme něco, co není naše. Jen o sobě si můžeme myslet, že se vlastníme, a protože nikdo jiný v tom není zahrnutý, tak takové přesvědčení nedává smysl.
Máš tam u vás taky rodinu. Já mám rodinu.
– Ne, my rodiny nemáme. Samozřejmě žijeme s některými v úzkém svazku, ale my všichni jsme rodina.
Takže i ti, které neznáš jsou tvoje rodina?
– Ano, a jak by to mělo být jinak? Jsme stejného druhu, jediné, k čemu nedošlo je, že se tak dobře neznáme. To ale nic nemění na přirozeném potenciálu naší stejnosti.
To my se rozlišujeme. Bohatý, chudý, bílý, černý, vlastní, cizí.
– To mně ale nedává žádný smysl. Bohatý bere chudému co je společné, co mu také patří. Barevnost kůže je jen vizuální odlišnost stejného druhu a vlastní neznamená přece jen to, že s ním trávíš více času.
– Proč všechno tak odlišujete?
Já nevím, tak to máme nastaveno.
– Kdo to nastavil? To jsi tak nastavil ty?
Já? Ne, to už bylo tak nastavené.
– Proč se podle toho řídíš?
Podle toho se řídí všichni.
– Ty děláš jen to, co dělají všichni ostatní?
Ne, já jsem samostatný.
– Jak můžeš být samostatný, svobodný, když děláš jen to, co dělají ti ostatní?
A co mám dělat?
– No, prostě používej logiku. Nic nevlastníš, rozdíl mezi lidmi není žádný, vše patří planetě a všem, starej se o přírodu, která tě udržuje při životě, nedrancuj její zdroje, které nejde nahradit.
Proč bych to dělal? Nikdo jiný to taky nedělá.
– Potom ale nejsi svobodný a neřídíš se logikou.
Nebuď drzý zelenáči.
– Promiň, jestli jsem tě rozrušil. Jen si povídáme.
Omlouvám se, už se ale prosím na nic neptej.
A máte tam u vás hezké kočky?
– Kočky?
No ženy, buchty.
– Ano, máme tam družky.
A ty máš družku, je hezká?
– Co máš na mysli tím, máš?
No, jestli máš družku?
– Ne, my nikoho nevlastníme. Družky si sami vybírají druha a pokud druh souhlasí a milují se, přivedou na planetu nový život.
Takže to je tvoje manželka.
– Co je to manželka?
No, manželka je tvoje družka, patří ti.
– Ale my nikoho nevlastníme, jsme spolu dobrovolně když oba po sobě toužíme. Nemusí to být navždy.
Aha, to my máme manželky a jsou naše.
– Jak můžou být vaše? Vy jste je stvořili?
Ne, ale oddali nás.
– Kdo vás oddal?
No starosta.
– Co ten s tím má společného?
Je tím pověřen státem.
– Co je to stát?
To je území, které je ohraničeno hranicemi.
– Tomu nerozumím, k čemu to je?
No … já nevím k čemu to je, ale je to území, na kterém žijeme a kde jsme se narodili.
– Narodili jste se na planetě, proč je potřeba vytyčovat nějaké hranice?
No já nevím, prostě to tak je.
– Aha. K čemu je to dobré?
Prostě to tak je.
Hele, nechtěl bys už odletět k vám zpátky? Bolí mě z tebe hlava.
– Co se stalo?
Stalo se to, že mně lezeš na nervy ty zelená příšero.

Ako zmeniť svet

Na úrovni vedomia súčastnej spoločnosti prevláda stále názor, že na to aby bolo možné uskutočniť zmenu, je nutné zmeniť všetkých naokolo. Každý by chcel menit svojho suseda, kamaráta, brata atď. Ale zabúdame na seba a na to, že skutočná zmena prichádza z vnútra a jedinou cestou je inšpirácia.

Buďte inšpiráciou pre ľudí u ktorých chcete vidieť zmenu a umožnite im slobodne si zvoliť svoju cestu. Sami z vlastnej vôle sa začnú meniť od základu, iba preto, že môžu a chcú.

Základom skutočnej zmeny sme my sami, teda každý jeden z nás – individuálne. Sme piliermi podopierajúcimi celok – kolektív. Pre úspešné zavŕšenie zmeny je potrebné si to plne uvedomiť a konať v súlade s týmto poznaním.